Budó (武道) je souhrnné označení pro japonská bojová umění. Ta představují jednotlivé systémy bojových postupů a technik sloužících k boji s protivníkem. Některé druhy budó umožňují boj beze zbraní (karate, džúdó), zatímco jiné využívají tradiční zbraně jako meč, luk apod. (iaidó, kendó, kjúdó). Bojová umění se většinou do Japonska dostala z Číny, ale zdokonalena byla až Japonci. Rozvoj budó ovlivnil hlavně mocenský vzestup japonské vojenské šlechty ve 12. století. Bojová umění jako lukostřelba (kjúdžucu) a boj s mečem (kendžucu) totiž představovaly důležité dovednosti pro samuraje. Budó se dělí na dva hlavní druhy. První druh představuje bojová umění, jež pocházejí z doby před Meidži. Pojí se s nimi tedy dlouhá tradice a jsou asociovány s bušidem. Označují se jako klasická, kobudó nebo korjú budó, a řadí se k nim 18 jednotlivých bojových umění známých jako bugei džúhappan. Mezi ně patří například džúdžucu, kendžucu a nindžucu. Původ jednotlivých umění není jednotný. Některá se odvíjela od zkušeností z bitev a jiná se odvozovala od buddhismu, šintoismu a starých čínských filosofií. (Tanaka 2003, 22)[1] Druhý druh, gendai budó, jsou mladší bojová umění, jež vznikla až po roce 1868. Oproti svým předchůdcům se těší větší popularitě a jsou provozována v mnohem větší míře. Přestože je v nich též kladen důraz na etiketu a porozumění danému umění, není na jejich dodržování kladen tak velký zřetel, jako tomu bylo u kobudó. (Lowry 2006, 16)[2] Současná bojová umění navazují na klasická budó a vznikla jejich transformací. V 20. století se tato změna projevila i na jejich názvech, kdy se z původního -džucu přešlo k používání -dó – např. kendó, džúdó, kjúdó. (Jánoš 1984, 128)[3] Dále se mezi moderní budó řadí aikidó, iaidó, karate, atd. Změna názvu bojových umění odrážela i ritualizaci, která se v budó odehrála. Nedošlo totiž jen k technickým změnám, ale i změnám duševním, jež nastaly zabudováním konceptu dó (cesta) do jednotlivých praktik budó. Studenti opakují soustavy pohybů kata po učiteli, dokud je nedělají přirozeně a nezačnou do nich promítat svou vlastní osobnost. (Sanchez 2013, 77)[4] Lidé v současnosti už tedy neprovozují budó tolik kvůli vlastní obraně, jako spíše z duševních důvodů – hledají vnitřní klid, harmonii apod. Lidé provozující budó jsou ohodnoceni technickými stupni. Ty se odvíjejí od vědomostí a technických schopností jednotlivce. Rozlišují se stupně kjú a na ně navazující stupně dan. U některých druhů budó (karate) se udělují pásy obi, jejichž barva se mění v závislosti na schopnostech jednotlivce. S budó souvisí i pojem dódžó. Jedná se o místo určené pro provozování bojových umění. Používáno je však většinou pouze pro formální účely. S údržbou dódžó se pojí mnoho zvyklostí – například nutnost zout si před vstupem do dódžó boty. Vzhledem k tomu, že význam dódžó je spíše symbolický, konají se tréninky budó většinou na neformálních místech.
Citační zdroje 1. TANAKA, Fumon. Samurai Fighting Arts: The Spirit and the Practice. Kodansha International, 2003. ISBN 4770028989. 2. LOWRY, Dave. In the Dojo. Shambhala Publications, 2006. ISBN 9780834805729. 3. JÁNOŠ, Jiří. 99 zajímavostí z Japonska. Praha: Albatros, 1984. 4. SANCHEZ, Cayetano. Budo for Budoka. Createspace Independent Pub, 2013. ISBN 9781493747801.
Budō je japonský výraz pro bojová umění, jejichž cílem není porážka soupeře, ale zdokonalení vlastního charakteru. Skládá se ze dvou japonských znaků 武 bu (boj, válka) a 道 dō (cesta). Pojem dō v kontextu asijské kultury znamená způsob života, který vede k vlastní dokonalosti.
V budō nezáleží na fyzické síle, ale na fyzických a psychických schopnostech jedince, které umožňují maximalizovat jeho celkovou energii a sílu. Studium budō pozvedává mentální sílu a úroveň člověka takovým způsobem, který každému cvičenci umožňuje ovládat soupeře bez fyzického střetu. Budō tak usiluje zejména o vítězství bez skutečného boje.
Historie Budo
Počátky bojových disciplín v Japonsku Počátky technik určených pro boj nejen člověka se zvířetem, ale také pro boj člověka s člověkem se datují k vzniku lidstva. Přestože japonská kultura — a tedy i způsob boje v Japonsku — byla pod vlivem mnoha cizích kultur, je velmi význačná a osobitá. Významným milníkem v historii bojových stylů v Japonsku je vznik profesionálních válečníků, známých také jako bushi, v 10. století n.l.. Tito válečníci se specializovali zejména na jízdu na koni a střelbu z luku. Od té doby se v zemi rozvinulo několik systémů bojových technik (bujutsu). Bushi se postupně specializovali jen v několika z bojových systémů, ten dále rozvíjeli a v období občanských válek (období Sengoku 1467–1573) a konfliktů začali zakládat školy (ryūha), ve kterých daný systém boje vyučovali. Mezi nejvýznamnější bojové systémy této doby patřila lukostřelba (kyūjutsu), šermířství (kenjutsu), jezdectví (bajutsu) a zápas (jūjutsu). S vývojem efektivních a precizních technik nabývaly jednotlivé systémy také na estetické hodnotě a veřejnost je začala označovat za umění — bugei.
Od bujutsu k budo
V roce 1600 n.l. sjednotil Tokugawa Ieyasu Japonsko a založil feudální režim zvaný Šogunát Tokugawa. Japonsko se díky němu po staletích občanských válek vyvarovalo dalšího vážného válečného konfliktu po dobu více než 250 let. I v časech míru kladl veliký důraz na válečnické tradice a podporoval výuku a cvičení bojových umění. Bushi brzy v těchto bojových systémech nalezli nejen umění a nástroj sebeobrany, ale také důležitý prostředek formování lidské povahy. Principy výuky bojových umění se následně začaly využívat při vzdělávání zejména samurajských rodin.
Bojová umění tak v tomto období míru procházela důležitým vývojem od sady technik pro boj ke komplexnímu výukovému systému, který byl k samotnému boji jen zřídka kdy využíván. Protože i ve sjednoceném Japonsku stále probíhaly boje o moc mezi jednotlivými panstvími, bylo třeba udržovat morálku a schopnosti válečníků, kteří budou mír udržovat. Ve druhé polovině 17. století tak rozkvétal duch a efektivita původních bujutsu, tedy systémů bojových technik, jejichž jediným cílem bylo zneškodnit soupeře. V roce 1668 vydala japonská vláda zákaz nošení meče spodním vrstvám společnosti (farmáři, obchodníci). Změna přístupu k meči — od primární zbraně válečníka k nástroji využívaném pouze k tréninku mysli a těla za cílem zdokonalení vlastní osobnosti — tak byla do značné míry zapříčiněna okolnostmi ve společnosti v období Šogunátu Tokugawa. Dalším z důvodů je, že meč hraje důležitou roli v japonském náboženství. Je totiž jedním ze tří posvátných relikvií císařské rodiny (Sanshu no Jingi), dále jsou to zrcadlo a drápovitý přívěsek. Tato změna se projevila transformací kenjutsu v kendō — „Cesta meče“. Podobným procesem transformace od bojového systému (bujutsu) k bojovému umění (budō) zaměřenému na rozvoj osobnosti si prošla většina ostatních disciplín, ať už šlo o systém se zbraní, nebo beze zbraně. Bojová umění již nebyla jen systémem bojových technik, ale cestou (dō) sebezdokonalování lidské povahy studiem technik boje (bu).
Modernizace a šíření budo po světě
Na přelomu 19. a 20. století docházelo k postupné modernizaci některých systémů budō. Kombinací jūjutsu a prvků z dalších systémů vytvořil Kanō Jigorō (1860–1938) judō. Původní bojové umění se vlivem popularity soutěží a západního přístupu k tělesným disciplínám v průběhu 20. století změnilo ve sport a původní tradice budō se z něj zcela vytratila. Podobný vývoj zaznamenalo také bojové umění kendō, které se rovněž přizpůsobilo poptávce po porovnání cvičenců a soutěži. Mezi mladší bojová umění patří např. aikidō, karate-dō (umění prázdné ruky) nebo kyūdō (umění lukostřelby). Přestože je ve světě stále více populární sportovní forma karate, právě u tohoto umění je schizma mezi individualistickým sportem a bojovým uměním následujícím tradice budō největší.
V roce 1600 n.l. sjednotil Tokugawa Ieyasu Japonsko a založil feudální režim zvaný Šogunát Tokugawa. Japonsko se díky němu po staletích občanských válek vyvarovalo dalšího vážného válečného konfliktu po dobu více než 250 let. I v časech míru kladl veliký důraz na válečnické tradice a podporoval výuku a cvičení bojových umění. Bushi brzy v těchto bojových systémech nalezli nejen umění a nástroj sebeobrany, ale také důležitý prostředek formování lidské povahy. Principy výuky bojových umění se následně začaly využívat při vzdělávání zejména samurajských rodin.
